Nietzsche, Friedrich Wilhelm (1844-1900) Německý filosof. Poprvé se představil veřejnosti, když mu byla roku 1869 udělena profesura klasické filologie na universitě v Basileji. Po jeho slibných začátcích bylo pro většinu akademické obce zklamání, když o tři roky později, ve věku dvaceti sedmi let, vydal první závažnější dílo Zrození tragédie Z ducha hudby (1872). Kniha věnovaná tehdy nanejvýš spornému skladateli Richardu Wagnerovi zpochybňovala podstatnou část v devatenáctém století uznávaných úsudkÚ o starověkém Řecku a pÚvodu a smyslu tragédie. Jeho rivalové ve filologii ji podrobili zdrcující kritice. Nietzsche, jehož zdravotní stav se stále zhoršoval, se vzdal nadějí, že by mohl podnítit obrodu kultury prostřednictvím vzdělávacích institucí a Wagnerova hudebního dramatu, se s Wagnerem rozešel a roku 1879 opustil i universitu. Dalších deset let svého života strávil v jižním Švýcarsku a severní Itálii. Spisy z tohoto období, zvláště Tak pravil Zarathustra (1883-84), Mimo dobro a zlo (1886), Ke genealogii morálky (1887), Soumrak bůžků (1889), Antikrist (1895) a také jeho autobiografie, po smrt ně vydaná poslední kniha Ecce Homo (1908), zÚstávají jádrem jeho díla. K nim se pojí ještě práce, které správci Nietzscheho pozÚstalosti sestavili z jeho zápiskú a nazvali Vůle k moci (1901), o níž se však v poslední době prokázalo, že obsahuje hlavně materiály, které Nietzsche odložil.
Roku 1889 propukla u Nietzscheho duševní porucha a posledních jedenáct let života strávil v péči své matky a sestry. Už o několik let dříve začalo jeho dílo poutat pozornost významných evropských intelektuálů, a v době své smrti byl uznáván za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů. Poté jeho pověst slábla i rostla, částečně i proto, že jeho dílo bylo zneužito nacisty. Je však třeba spravedlivě říci, že zůstal podnětným myslitelem pro celé dvacáté století.
Z formy spisÚ je zřejmé, že jeho intelektuální záměry dalece přesahují akademickou filosofii. Místo střízlivě argumentujících esejů nacházíme poesii, invektivu, hádanky, aforismy, zpověď, jež jsou prostoupeny pasážemi, které vypadají jako tradiční polemika. Za touto zdánlivě děsivou směsicí žánrů spočívá Nitzscheovo přesvědčení, že jeho učení nemá čtenář jen ohodnotit, ale musí jím být prostoupen natolik, aby to změnilo podstatu hodnocení samého. Nietzsche nechce svět jen vykládat, ale měnit. Nemůže nás přesvědčit slovy, která mají svÚj pÚvod ve světě, jak se s ním setkáváme, a odrážejí jeho strukturu. Snaží se, aby nás jeho dílo zasáhlo tak, že změní náš způsob bytí ve světě. Jen málo přeženeme, řekneme-li, že všichni, kdo četli Nietzscheho, shledali, že jsou v jeho textech nějak zobrazeni.
Obtíže a nebezpečí takového přístupu provázejí Nietzscheho od prvního díla. Ve Zrození tragédie se soustředil na roli tragédie v utváření a uchovávání kultury paUs. Nezabývá se jen jedincem, ale také kolektivitou - přesněji řečeno, strukturou, která umožňuje zvláštní kulturu konkrétní kolektivity. Řekové podle Nietzscheho vyřešili to, co bychom nazvali problémem AUTORITY. Našli způsob, jak stanovit, co to znamená býti Řekem; toto odvozovali pouze z vlastních činů každého člověka.
Nietzsche tvrdil, že tragédie hrála v uchování a tvořivém obnovování této sebejistoty o sobě samém ústřední roli. Když obrátil pozornost k modernímu světu, nalézal stejný problém. O co lze opřít kulturu bez autority?
Nietzsche zastával názor, že moderní svět čelí krizi, která již dlouho dozrává a hrozí. Zdroje této krize nacházel především v sokratovských aporiích a v křesťanství a za její nejpříznačnější projev považoval to, čemu říkal "smrt Boha" - obecný jev, který označuje jako "nihilismus". Těmito slovy má na mysli stav, v němž lidé nepřestávají hledat princip autority, ale zároveň jeho nalezení a uvědomění činí nemožným. Takový stav věcí bude převládat - jak se domníval - po další dvě století. Část svého zájmu věnoval Nietzsche oněm nezkoumaným sebeobranným předpokladům, jež lidem slouží k tomu, aby se vyhnuli střetu s realitou své situace. Tímto aspektem svého díla pokračuje Nietzsche v kritice ideologie, jež měla své počátky u KANTA a začala převládat ve společenských vědách devatenáctého století. "BÚžkové", jejichž "soumrak" Nietzsche předpovídal, jsou blízké MARXOVÝM zbožním "fetišům" a "totemům", jimiž se podle FREUDA lidé chrání před přímou konfrontací se základy civilizace.
Nietzsche je však ve své kritice důslednější než Kant, Marx nebo Freud. V práci Ke genealogii morálky tvrdí, že praktikám i výkladům světa lze nejlépe porozumět "genealogicky", jako společné rodině mající svůj původ ve specifických činech, které odrážejí vztahy moci a egoismus. V tomto bodě je jeho argumentace záměrnou parodií a kritikou HEGELA. Hegel označil jmény "pán" a "rab" póly vztahu, v němž utlačení odhalují v podmínkách svého útisku samotný zdroj vlastního osvobození. Nietzsche podobně rozeznává "panskou" a "otrockou" morálku jako dvě nejzřetelnější formy, kterých morálka nabyla, a tvrdí - tak jako Hegel - že v logice otrocké morálky je podrývání gnoseologických základů morálky panské. Vítězství otrocké morálky však není podle Nietzscheho krokem k novým a vyšším formám vědomí. Tím je spíše progresivní dominance formy egoismu, která vyžaduje existenci útlaku k zachování smyslu svého já. Útlak nevede jak je tomu u Hegela - k osvobození, ale jen k více a více sofistikovaným a zvnitřňovaným formám sebeútlaku. Ty zkoumá Nietzsche ve dvou posledních oddílech Genealogie. Otrocká morálka zcela vítězí jako způsob bytí ve světě a Nietzsche považuje její knutu za čím dál neúnosnější. Lidský život se díky jí stává jednorozměrným jalovým opakováním jednoho a téhož. Veškerá činnost formovaná otrockou morálkou produkuje opětně podmínky lidského zotročení. Na rozdíl od Marxe a liberálních myslitelů se Nietzsche nedomníval, že naše situace obsahuje předpoklady své vlastní transcendence.
"Vůlí k moci" nazývá Nietzsche nevyhnutelnou charakteristiku všech činů zaměřených na zmnožení předpokladů a podmínek, které činnost umožňují. "Vůle k moci" je příznačná pro veškeré činy, včetně "nejotročtější morálky". Navzdory tvrzením mnoha vykladačů nevidí Nietzsche ve vůli k moci positivní hodnotu, ale spíše jádro jakéhokoli lidského činu.
V Nietzschově díle je roztroušeno mnoho komentářů k politice. Ve vztahu k modemí době jsou téměř výhradně negativní. Většina vykladačů si však nevšímá, že odmítavé jsou právě jen k moderní politice. "Přijde doba", píše v poznámce z roku 1886, "kdy člověk bude muset proměnit své názory na politiku". Nietzsche je obzvláště zneklidněn vývojem moderního státu a evropského nacionalismu, "tímto zvěčněním evropského politického partikularismu, malé politiky (která) zbavila Evropu významu a smyslu ... (a) vehnala ji do slepé uličky" (Ecce Homo, "Případ Wagner", § 2). Odmítá nacionalismus, neboť podle jeho názoru brání rozpadu moderního státu. Předvídá "válku, jakou ještě nikdo nikdy nezažil". Pro nadcházející století budou příznačné války za "ovládnutí země". Navíc, podotýká Nietzsche, se ve dvacátém století války nepovedou pro zisk poměřovaný z hlediska kategorií, které dosud lidé měli, ale spíše, aby nově vymezily obsah vlastnictví. "V nadcházejícím století," píše, "bude politika znamenat válku pro názory a myšlenky" (Ecce Homo, "Proč jsem osudem", § 1). Podle jeho pojetí se politika a gnoseologie ve dvacátém století sloučí politika již nebude řešit kdo, kde a kdy eo dostává, ale bude otázkou způsobu, jak máme chápat svět. Na sklonku svého života kritizoval v Ecce Homo své rané dílo pro jeho apolitičnost. Byl na pokraji šílenství a neměl už čas a snad ani možnost rozvinout samostatnou politickou teorii. Tvrdil, že moderní podmínky boří starý řád hodností a privilegií, který .
strhl Evropu k úpadku. Přesto však je mu jasné, že nové mocenské struktury i nadále udržují staré pořádky. A mluví z něj zoufalství a vztek, když v několika ze svých úplně posledních dopisů oznamuje, že dá všechny představitele starých řádů po střílet. Hodlá umožnit, aby na jejich místech byli zase jednou ti, kdo mají "právo poroučet". Nietzsehe však neobjasnil podstatu tohoto nového principu autority. O politice, kterou předpovídal dvacátému století, však hodně vypovídá to, že Nietzscheho nejjasněji formulované názory na politickou praxi a počátek jeho duševní choroby spadají do stejné doby. TBS

odkazy
Nietzsche, F.W.: Nietzsehe Werke: Kritis'ehe Gemmtausgabe, ed, G"Colli a M. Montinari. Berlín a New York: de Gruyter, 1967-.
_: Spisy. 4sv. Praha, 1920-1929.
_: Tak pravil Zara/hustra, přel. P. Pa]arčík. Olomouc: Votobia, 1992.
_: Nečaj'()vé úvahy, přel. J. KrejčÍ. Praha: Mladá fronta, 1992.
_: Eece Homo, přel. L. Benyovszky. Praha: Naše vojsko, 1993.
_: Radostná věda, přel. V. Koubová. Praha: Československý spisovatel, 1992.
_: Duševní aris'tokratismus, přel. V. Tichý. Olomouc: Votobia, 1993.
literatura Allison, D, ed.: The New Nietzs'che: Contemporary Sty/es 01 Interpretation. New York: Del!, 1977.
Strong, T.B.: Friedrieh Nietzsehe and the Polities 01 Transfiguration. Berkeley a Los Angeles: University ofCalifomiaPress, 1975.